„Nejstarší české pověsti vyprávějí o počátcích našeho národa, o hrdinství a slávě našich předků. Tím se stávají hrdinstvím i slávou každého z nás. A proto mne velmi těší, že se díky překladu do znakového jazyka s našimi pověstmi seznámí i děti neslyšící. Vždyť ať už o praotci Čechovi, kněžně Libuši, o svatém Václavovi čteme či posloucháme, vždy je to také srdcem.“
autorka
„Pojďte a pohleďte na pověsti dávných věků. Příběhy můžeme vnímat i očima, vnímáme je však především srdcem.“
ilustrátorka
„Krajská vědecká knihovna v Liberci ve spolupráci s Centrem pro zdravotně postižené Libereckého kraje se už několik let snaží vyjít vstříc neslyšícím lidem. Knihovna má několik pracovníků, kteří se naučili znakový jazyk a s neslyšícími se dorozumí. Na webové stránce mohou neslyšící zhlédnout videoprůvodce knihovnou ve znakovém jazyce, přímo v budově využít počítač s kamerou, nebo navštívit přednášky či kurzy tlumočené do znakového jazyka.
V letošním roce jsme se poradili s pedagogy liberecké školy, kterou navštěvují i neslyšící děti, a rozhodli se vytvořit znakoknihu, která může pomoci při vyučování. Ale zároveň věřím, že příběhy Starých pověstí českých převedené do znakového jazyka si prohlédnou děti i dospělí jen tak, ve volném čase, a že je okouzlí.“
ředitelka Krajské vědecké knihovny v Liberci
Jsou příběhy, které nikomu nepatří, a přesto jsou pořád navlečené na šňůrce lidské paměti.
Náhrdelník lásky a statečnosti, smutku, odvahy a naděje těch, kteří žili před námi, dnes ale leží zapomenutý, stranou od našeho života.
Jenže ať chceme či ne, každého z nás ten neviditelný šperk poutá s lidmi dávného věku. Svazuje naše osudy.
My jsme jejich budoucností, oni naším počátkem.
Svatba byla pro Slovany důležitým obřadem. Chlapec a dívka se stávali novými lidmi, mužem a ženou. Svatba se konala obvykle na podzim, kdy bylo dost zásob a žádné zemědělské práce nebránily dlouhým veselým oslavám – slavila se veselka. Ve svatební den ženy nevěstu ustrojily do slavnostních šatů a zakryly jí vlasy velkým šátkem. Provázely ji na cestě do ženichova domu a zpívaly svatební písně. Vrcholem obřadu byly obručiny, okamžik, kdy stařešina nebo jiný vážený muž vložil nevěstinu ruku do dlaně ženicha. Tím bylo manželství uzavřeno. Svatebčané házeli na novomanžele hrách a obilí, aby byli vždycky bohatí a narodilo se jim hodně dětí. Na svatební hostině se pak tančilo za zvuků píšťal a bubínků a provozovaly se hry rozpustilých maškar.
Stejně významným okamžikem byla pro Slovany také smrt. Znamenala odchod ze skutečného do posmrtného života. Nejstarší Slované své mrtvé spalovali. Časem se způsob pohřbívání změnil, někde se stavěly také mohyly, vysoké náspy z hlíny nebo kamení. Zpočátku se do nich ukládal popel mrtvého, potom se v mohylách pohřbívalo celé tělo s různými předměty a dary. Kromě zbraní, šperků a ozdob se do hrobů dávaly také potraviny a nápoje v nádobách, stejně jako různé kouzelné amulety.
O Libuši a Přemyslovi
Za Libuše vládl mezi Čechy klid a mír. Spory a hádky Libuše vždycky rozhodla ke spokojenosti všech spravedlivých. Jednou ale na Vyšehrad přišli dva vladykové ze sousedních vsí, kteří se dohadovali o kus pastviny. Jeden tvrdil, že mu od nepaměti patří, druhý volal, že je to velká lež, protože všichni přece vědí, že pastvina je jeho. Kněžna chvíli rozmlouvala se svými rádci a pak vynesla rozsudek. Jak už to bývá, na vítězné straně zavládl jásot, z druhé se ozývalo reptání a projevy nesouhlasu. Vítězný vladyka poklekl a kněžně děkoval za spravedlnost, ten, co prohrál, zůstal stát. Jeho tvář potemněla hněvem a rozkřikl se:
„Copak nějaká žena může rozumět mužským záležitostem? Ne nadarmo se říká, že dlouhé vlasy znamenají krátký rozum. Hanbou je pro nás všechny, že mužům vládne žena!“
Lidé oněměli nad tou opovážlivostí, stařešinové sklonili stříbrné prošedivělé hlavy a hleděli do země. Až kněžna prolomila led té strnulé chvíle:
„Vláda ženy vás nutí sklánět se před moudrostí, ne před zbraní a silou. Ale vy mou mírností pohrdáte. Proto souhlasím, že potřebujete silného a pevného muže, aby vám vládl. Zítra se dozvíte jméno vašeho nového knížete.“
Napřímila se a její oči byly tvrdé a šedé jako vyšehradská skála. Pak opustila nádvoří. Nechala poslat pro sestry a spěchala na své nejmilejší místo v posvátném háji. Posadila se před sochy bohů na koberec zeleného mechu, rukama objala kolena a ponořila se do tichých vod svých nejtajnějších myšlenek. Koruny lip a dubů se nad ní semkly, aby ji chránily před sluncem pomalu putujícím oblohou. Proseděla tak zbytek dne i soumrak. Procitla ze zamyšlení, až když přispěchaly Kazi a Teta. Společně zažehly posvátný oheň a radily se pak s bohy dlouho do noci, jaký řád mají mít věci příští.
Nazítří se na Vyšehradě shromáždilo mnoho lidí. Zpráva o tom, že Čechové budou mít knížete, letěla od úst k ústům jako nejrychlejší šíp. Dav mužů ve zbroji i v plátěných halenách, starců, žen i dětí se přeléval uvnitř hradeb jako neklidný včelí roj, dokud se neobjevila kněžna. Zamyšlená procházela zástupem, který se před ní v úctě rozevíral a zase zavíral jako cípy pestrého pláště. U svého stolce zůstala stát, počkala, až se dav utiší, a pak promluvila. Její hlas byl jasný a přímý jako pták letící ke slunci:
„V kraji Lemuzů za řekou Bílinou je ves, která patří rodu Stadiců. Tam na poli oře váš nový kníže Přemysl se dvěma voly. Vypravte posly, ať vezmou knížecí roucho a jdou za ním. Ať vyřídí, že ho žádám, aby se na Vyšehradě ujal vlády a stal se Čechům knížetem a mně manželem. Můj kůň vás bezpečně povede.“
Jak kněžna řekla, tak se stalo. Ze stájí vyvedli Libušina bělouše v nádherném postroji a poslové se vydali na cestu v jeho stopách. Putovali neúnavně, přešli močály i lesy, hory i potoky, až se ocitli v kraji Lemuzů. Když došli k první vesnici, zeptali se kolem běžícího chlapce:
„Jmenuje se tahle ves Stadice? A jestli ano, žije tu muž jménem Přemysl?“
„Ano,“ řekl chlapec. „To je ves, kterou hledáte. A támhle oře Přemysl se svými voly,“ ukázal chlapec.
Libušin bělouš stanul před brázdou zorané půdy, potřásl hlavou a hlasitě zařehtal. Poslové přispěchali k Přemyslovi. Hluboce se mu poklonili a pozdravili ho:
„Buď zdráv, Přemysle! Posílá nás naše paní Libuše a s ní i všechen lid kmene Čechů, aby ses stal naším knížetem a vládcem a Libuši dobrým manželem.“
Přemysl se usmál. Nedivil se a neptal, jako by posly očekával. Vypřáhl volky z pluhu, plácl je silnou dlaní po zádech a zavolal:
„Běžte, odkud jste přišli!“
Volci se rozběhli ke skále, ta se před nimi otevřela, pohltila je a zase se zavřela.
Pak Přemysl vzal lískový prut, kterým voly poháněl, a zarazil jej do země. Jako kouzlem se proutek zazelenal, vytáhl se do výšky a vyrostly na něm tři tenké větve s listy a oříšky. Poslové se tomu zázraku divili, ale neodvážili se nic říci. Potom Přemysl sundal z ramen mošnu upletenou z lýka, vyndal z ní tmavý chléb a kus sýra, usedl na trávu a pozval posly, aby se s ním najedli. A tak pod klenbou nekonečného nebe, na vyhřáté louce a v záři poledního slunce zasedl první kníže Čechů ke své hostině. Čerstvě zoraná země voněla, krajina kolem se otevírala doširoka, krásná a úrodná v příslibu jara.
Zatímco jedli, dvě větvičky zázračné lísky uvadly a seschly, jen jediná vyrazila vzhůru a nesla nové plody. Poslové se osmělili a zeptali se, co ten div znamená.
„Můj rod bude jako tento keř,“ řekl Přemysl. „Zrodí se z něj mnoho mužů, ale vládnout bude jen jeden. Je škoda, že jste přišli předtím, než jsem stačil doorat pole. Kdyby bylo zorané celé, v Čechách by navždy bylo dost chleba pro všechny.“
Pak se Přemysl oblékl do stříbrem vyšívaných šatů, zapnul zlatou sponu na knížecím opasku, přes ramena přehodil plášť. Své staré střevíce z lýčí zvedl a dal je do mošny, kterou si zavěsil na rameno.
Poslové si dodali odvahy a zeptali se, k čemu bude knížeti obyčejná mošna a staré střevíce?
„Mošna a střevíce jsou pro mé potomky, aby jim navždy připomínaly jejich původ. Aby nezapomněli a z pýchy nikdy neutiskovali ty, co chodí po světě jen s mošnou a ve střevících z lýčí,“ odpověděl Přemysl.
Cesta zpět se zdála být mnohem kratší. Přemysl v knížecím šatě seděl pevně v sedle Libušina koně, hrdý a mocný, a bělouš pod ním radostí tančil. Když vjeli na území Čechů, lidé z vesnic, kterými projížděli, radostně vítali nového knížete. Přidávali se k nim pěšky i na koních, stále další a další. Strážní na Vyšehradě brzy zpozorovali velký průvod, vzkázali kněžně, a ta se svou družinou vyšla svému budoucímu muži vstříc.
Když se Libuše a Přemysl setkali, on poklekl před její zářivou krásou a moudrostí, ona se poklonila jeho moci a síle. Kdo ví, co bylo dřív, zda věštba nebo láska? Obojí spojilo jejich životy v jediný, samozřejmý, jako když po dlouhé noci slunce najde své nebe a ztracená loďka vytoužený břeh. A oba ve svých srdcích věděli, že je to osud navždy a na věčnost.
Svatební obřady trvaly tři dny a tři noci. Libuše vložila svou ruku do Přemyslovy dlaně, a když vykonali společnou oběť bohům, stali se mužem a ženou, knížetem a kněžnou.
Z pohanských dob se dodnes zachovaly některé zvyky a obyčeje, spojené se střídáním ročních období a oslavami letního a zimního slunovratu. Dříve se lidé báli, že je slunce může navždy opustit a oni zahynou. Zimní slunovrat proto oslavovali jako návrat slunce a děkovali za něj bohům přinášením obětí a zapalováním ohňů. [#phr0050]#Ještě dnes se na jaře vynáší ze vsí slaměná figura Morany, která původně představovala pohanskou bohyni smrti a zimy. Také nejznámější velikonoční zvyky pocházejí z pohanských obřadů. Ze slavnostního pečiva ve tvaru slunce se stal velikonoční mazanec. A pomlázkou, symbolickým bitím pletencem vrbových proutků, chlapci „pomlazovali“ ženy a dívky, aby byly po celý rok krásné a svěží.
Den letního slunovratu, dnes svátek svatého Jana nebo svatojánská noc, měl v pohanských dobách velký magický význam. Večer se zapalovaly posvátné ohně, které lidé přeskakovali, aby je oheň svou očistnou silou chránil před působením zlých sil. Věřilo se, že dobré i zlé síly přírody jsou té noci nejsilnější. Koncem léta, po sklizni, se slavily dožínky a posvícení jako poděkování bohům za sklizenou úrodu.
O založení Prahy
Čas se rozlétl jako bílý kůň pastvinou. Libuši s Přemyslem ubíhala léta společného života. Jednoho dne se Libuše s Přemyslem a svou družinou dívali z hradeb Vyšehradu do okolního kraje. Byl počátek podzimu, úroda už byla sklizená a pole zoraná. Pod hradištěm se táhly pásy obdělané půdy, na zlátnoucích pastvinách se pásla stáda. K opevněným dřevěným vesnicím se přimykaly temně hnědé záplaty čerstvě zoraných polí. Myšlenky se při tom pohledu rozbíhaly každému jinam, za tím, co komu bylo blízké. Slunce se sklánělo k západu, jeho slábnoucí světlo zpod mraků zalévalo kraj. Z lesů zavanul chlad blížící se noci.
Libuši najednou zahořely tváře, oči se jí zaleskly a celá se rozsvítila vnitřním světlem. Vztáhla ruce k lesnatým návrším na protějším břehu Vltavy a bezčasá chvíle překryla její tvář. Libuše stála a hleděla přes mlhu času do budoucnosti. Pak promluvila:
„Vidím veliké a krásné město, jehož sláva se jednou bude dotýkat hvězd. Tam v lese je vrch, z jedné strany tudy protéká údolím potok, z druhé strany jej chrání kamenitá skála svažující se až k řece. Tam naleznete muže, jak tesá práh svého domu. Na tom místě dejte vystavět pevný hrad a dejte mu jméno Praha. A jako před prahem domu sklánějí svou hlavu knížata a vojvodové, tak se jednou i ti nejmocnější budou klanět hradu i městu, které pod ním vyroste.“ Když zbývající srpek rudého slunce zmizel za křivkou potemnělého návrší, pohasly i Libušiny oči. Ještě dlouho tam všichni stáli, zasaženi silou proroctví, a dívali se do míst, kde se v jejich myslích chvěl nezřetelný obraz města.
Druhého dne dal Přemysl vyslat posly tam, kam Libuše řekla. Opravdu zde našli muže, jak tesá práh domu, a na tom místě vystavěli hrad. Jak léta plynula a s vltavskou vodou v moři času mizela staletí a celé věky, hrad Praha se stal sídelním hradem českých knížat a později českých králů. A před krásou města, které nese jeho jméno, se dodnes sklánějí lidé z celého světa.
Přemysl se podle pověsti stal prvním knížetem kmene Čechů. Od něj svůj původ odvozoval nejvýznamnější český panovnický rod. Střevíce z lýka a mošnu si knížata a králové z rodu Přemyslovců ještě dlouho předávali z pokolení na pokolení a chránili je jako vzácnou památku. Dnešní historie a archeologie však nemá žádný doklad o životě Libuše a Přemysla ani o osídlení Vyšehradu z té doby. Zachovalo se však mnoho pověstí.
Ještě před sto lety si lidé ukazovali místo u paty vyšehradské skály zvané Libušina lázeň, kam se prý kněžna se svými družkami chodila koupat. Někde na dně hluboké tůně tam snad také spočívá zlatá kolébka, v níž Libuše odchovala svého synka Nezamysla. Jak rostl, rostla zlatá kolébka s ním. Když dospěl, Libuše kolébku ukryla na dně tůně s věštbou, že až se zrodí v Čechách panovník, který jí bude hoden, kolébka se sama objeví. Prý se tak stalo a jako malý v ní lehával pozdější císař a král Karel IV.
Vyprávělo se také o Libušině kouzelné žabičce, která uměla nalézt zlato a stříbro. Kam skákala, tam Libuše přikázala kopat a brzy narazili na zlaté a stříbrné žíly. S pomocí žabky Libuše shromáždila velký poklad. Dodnes prý leží ukrytý hluboko ve vyšehradské skále.
O dívčí válce
Když Libuše zemřela, zdálo se Čechům, že navždy zašlo slunce. Jako by žal a stesk po ní neměly konce, ale čas jednou utiší i největší bolest. Jen družina Libušiných dívek na svou kněžnu ve smutku vzpomínala den co den. Na hradě už dávno nebyly ženy v takové vážnosti jako kdysi za kněžnina života, muži se jim posmívali a chovali se k nim hrubě. Dívky společně naříkaly na krutý osud, ale protože neměly, kam by šly, zůstávaly na hradě dál. Jedna z nich, Vlasta, se však rozhodla pomstít se mužům za jejich neúctu. Protože byla vášnivá a rozhodná, snadno získala ostatní pro svůj plán a stala se jejich vůdkyní. A tak jednoho dne dívky z Vyšehradu odešly a v lesích na protějším vltavském břehu začaly budovat svůj vlastní hrad. Daly mu jméno Děvín.
Bílé ruce, jejichž křehké prsty kouzlily výšivky zlatou nití, zkrvavěly, jak dívky do úmoru nosily ostré kameny na stavbu hradeb. Měkké dlaně se pokryly mozoly od těžkých sekyr, kterými dívky kácely staleté kmeny. Když do kamenité půdy hloubily obranné příkopy, slunce spalovalo pleť jejich tváří, kdysi hebkých jako jablko. Učily se jezdit na koni, střílet z luku, vrhat oštěpem a bojovat těžkými železnými meči. Pověst o Děvíně se brzy rozlétla krajem a jako jestřáb útočila na mysl ostatních žen, nespokojených se svým údělem. Mnohé ženy pak za nocí prchaly z domovů a se zbraněmi, koňmi a zbrojí svých mužů přicházely na Děvín.
Když se muži na Vyšehradě doslechli o tom, co se na Děvíně děje, nemohli zadržet smích. Kdo kdy viděl ženy ve zbroji střílet z luku a ohánět se mečem? Jen kníže Přemysl se nesmál. Vzpomněl si na svůj nedávný sen, z něhož procitl s výkřikem hrůzy do bezměsíčné noci. Viděl v něm krásnou dívku na mýtině plné zabitých mužů, jak dychtivě pije ze zlatého poháru plného čerstvé krve.
Těžkou prací a tvrdým výcvikem těla dívek, stvořená k tanci, sílila a hrubla. Za čas každá z nich dokázala zarazit meč nebo vrhnout oštěp tak, aby zasáhl cíl. Pod Vlastiným vedením začaly dívky podnikat výpravy do okolí, a když narazily na družinu některého z vladyků nebo na osamělé lovce, bez milosti je zabily.
Jednou se ženy na Děvíně doslechly, že do nedalekých lesů vyjede lovit zvěř vladyka Ctirad se svou družinou. A přichystaly mu krutou past.
Toho dne se slunce vyhouplo na oblohu jako zlatý peníz a zalilo kraj teplými paprsky. Tichý les se třpytil kapkami rosy a pavučiny babího léta svazovaly listy a kmeny jako vlákna čistého stříbra. Ctirad a jeho přátelé lovili. Dychtivě se hnali po stopě, až křikem, štěkotem psí smečky a dusotem kopyt zvučel okolní les. Vtom kdosi zaslechl dívčí nářek. V mžiku obrátili koně, pronásledovaná laň už byla zapomenuta, jeli za hlasem srdceryvného pláče. Dojeli na lesní palouk, kterému vévodil starý dub s větvemi skloněnými k zemi. Provazy a koženými řemeny tu připoutaná k jeho kmeni plakala krásná dívka. Hrubá kůra jí rozdírala jemné paže a ramena, tělo zhroucené utrpením, dlouhé vlasy zacuchané. Její oči byly jako oči polapené laně, zalité slzami úzkosti.
Ctirad seskočil z koně a jediným pohybem přeťal loveckým nožem pevné uzly. Už držel dívku v náručí a něžně ji pokládal na měkký mech.
„Nemusíš se bát. Pověz, kdo jsi? A kdo mohl tvé nevinnosti tak krutě ublížit? Řekni jeho jméno! Já a mí přátelé ho doženeme na rychlých koních a potrestáme ho, jak zaslouží!“ hovořil Ctirad k dívce, zasažen její krásou a utrpením. Ostatní mládenci seskákali z koní a zvědavě je obstoupili.
„Jmenuji se Šárka,“ řekla dívka. „Můj otec má dvorec nedaleko odtud. Vyjela jsem si dnes na svém koni sama, potěšit se chladem lesa a nasbírat byliny. Vzala jsem s sebou lovecký roh, abych svým lidem mohla dát znamení, kdybych zabloudila. Dojela jsem až na palouk, když se přihnaly dívky z Vlastiny družiny. Než jsem stačila zatroubit, strhly mne na zem, přivázaly ke stromu a koně mi sebraly. Pro posměch můj lovecký roh nechaly ležet opodál a nechaly mi i džbán s medovinou, abych prý se mohla osvěžit, když budu mít žízeň,“ vyprávěla Šárka a oči se jí znovu zalily slzami. „Ale jak bych se mohla dovolat pomoci, když mi svázaly ruce?“
„Už se utiš,“ dotkl se Ctirad něžně dívčiny tváře. „Bolí mne, když pláčeš. S námi jsi v bezpečí. Až si odpočineš, doprovodíme tě k tvému otci. Nemáš se čeho bát.“
„Děkuji ti,“ řekla Šárka a otřela si slzy. „Ale čím tobě a tvým přátelům oplatím takovou službu?“ usmála se. Ctiradovi se zdálo, jako by tím úsměvem vyšlo ještě jedno slunce. „Ochutnejte všichni alespoň naši medovinu, prý je nejlepší v kraji,“ podávala mu Šárka džbán.
Ctirad se zhluboka napil a po něm se napili jeho přátelé. Nevěděli, že nápoj byl otrávený. Za chvíli začali být malátní, posedali si na trávu kolem, někteří se pohodlně natáhli a tvrdě usnuli. Ctiradovi, který držel Šárku v náručí, se zdálo, že její úsměv zahřívá jeho zimomřivé srdce, že její oči mu jako vlaštovky poletují nad hlavou, že její rty rozkvétají vlčími máky…
„Zatrub, Ctirade. Než se vydáme na cestu, otcovi lidé nás uslyší a přijdou nám naproti,“ řekla Šárka a podala mu lesní roh.
Ctirad zatroubil. Temný tón zazvučel jako volání větru, lámal se o kmeny a větve, chvěl se nad celým lesem.
V tu chvíli vyrazily odevšad z houštin Vlastiny jezdkyně na koních. Jako roj divokých včel zaútočily meči a oštěpy na překvapené mladíky a všechny je zabily. Ctirada odvedly s sebou na Děvín, kde ho krutě umučily. Jeho zlámané tělo pak vpletly do dřevěného kola, které vystavily na hradbách. A celou noc divoce tančily a jásaly nad tím zlovolným vítězstvím.
Když zpráva o Ctiradově smrti dorazila na Vyšehrad, nikdo už se nesmál. Muži křičeli vztekem a Přemysl dal shromáždit bojovníky k tažení na Děvín.
Když dívky na Děvíně uviděly knížecí vojsko, Vlasta mu ve své pýše přikázala vyjet vstříc. Chtěla se Přemyslovi postavit v rovnocenném boji a myslela si, že nad jeho muži snadno zvítězí. Jako bouře na cválajícím koni vlétla do předních řad Přemyslovy družiny, vztekle kolem sebe sekala mečem, prameny žlutých vlasů jí tančily kolem hlavy. Když jí docházely síly, ohlédla se po ostatních. Ale všechny dívky zůstaly daleko vzadu a ona se v kruhu nepřátel ocitla úplně sama. Když pod ní padl kůň, klesla k zemi a muži její tělo zuřivě rozsekali na kusy.
Dívky na vlastní oči spatřily Vlastinu smrt a odvaha je opustila. V hrůze se rozprchly, ale muži na koních je snadno dostihli. Dívky plakaly a prosily za své životy, muži ale žádnou z nich neušetřili. Pak Přemyslovi bojovníci dobyli hrad Děvín. A aby ani jediný kámen nepřipomínal dívčí válku, hrad rozbořili a zapálili.
Proradná Šárka byla zabita v bitvě spolu s ostatními. Místu, kde Šárka vydala smrti Ctirada, se dodnes říká jejím jménem, Divoká Šárka. Ale také se vypráví, že po Ctiradově smrti jí nedalo spát svědomí a sama ukončila svůj život skokem z vysoké skály. Dodnes si v Šárce lidé ukazují strmou skálu, která nese jméno Dívčí skok.
Když zemřel Přemysl, podle pověsti nastoupil vládu Nezamysl. Po něm prý vládl Mnata, Vojen, Vnislav a Křesomysl. V pověstech se vypráví, že právě za vlády knížete Křesomysla v Čechách objevili lidé mnohá naleziště zlata i stříbra, v okolí Jílového a Kutné Hory.
Slované těžili také měď a cín jako suroviny na výrobu bronzových ozdob a šperků. Vyráběly se mužské i ženské šperky, velké hrozníčkovité náušnice, náhrdelníky ze stříbrných, zlatých i skleněných perel. Zvláštním šperkem byly záušnice, které se připevňovaly na látkové pásky kolem hlavy. Široké pásy, na které se zavěšovaly drobné předměty a zbraně, nosili muži i ženy. Z pásů visely tenké řemínky, ukončené krásně zdobenými kovovými nákončími. Umění mistrů klenotníků a šperkařů bylo určeno jen knížatům a velmožům.
Na knížecím dvoře pracovali také výrobci zbraní a zbroje. Luky se šípy, oštěpy a sekerky byly běžnými zbraněmi, meče a kopí byly vzácné. Kruhové nebo oválné štíty se dělaly ze dřeva, proutí a kůže.
O Horymírovi
Za knížete Křesomysla se v Čechách rozšířila těžba drahých kovů. Mnozí vesničané se nechali zlákat vidinou snadného zbohatnutí, přestávali obdělávat půdu a odcházeli hledat zlato a stříbro. Brzy v okolí nalezišť hrozilo, že pro samé dolování a rýžování nebude úroda sklizena, na podzim ani zaseta, a lidé budou trpět hladem. A jak přežít zimu s prázdnými sýpkami? Proto se vladykové rozhodli požádat knížete Křesomysla o pomoc. Vyslali na hrad poselstvo v čele s Horymírem z Neumětel, aby jejich jménem prosil o knížecí příkaz a o zbrojnoše, kteří by lid přivedli zpět k hospodaření. Křesomysl jejich stížnosti vyslechl a pomoc přislíbil. Ale protože na jeho dvoře byl chleba vždycky dostatek, na svůj slib hned zapomněl a nic nepodnikl.
O žádosti vladyků se ale dozvěděli horníci a kovkopové ze stříbrných dolů u města Příbrami. Rozzlobili se, že je Horymír chce připravit o výnosnou práci, a zatoužili se mu pomstít. Pobrali koně a nejrůznější zbraně a vydali se do Neumětel za Horymírem.
Horymír ze svého dvorce uviděl blížící se jezdce na koních už zdaleka. Poznal rozhořčené horníky a věděl, že se jejich přesile sám nedokáže ubránit. Vyhoupl se do sedla, a než pomstychtivý zástup dorazil k Neumětelům, byl už daleko v lesích. Horníci uviděli, jak pádí na koni pryč, a to je rozlítilo ještě víc. Jakmile pod hradištěm spatřili čerstvě sklizená pole a žluté obilí spořádaně stavěné do snopů, ve vzteku úrodu zapálili.
„Prý se Horymír bál hladu!“ vykřikovali. „Tak ať jej tedy má!“
Když odtáhli, lidé z hradiště vybíhali a pokoušeli se hořící pole hasit. Také Horymír na zpěněném koni přicválal, ale z úrody se už nepodařilo zachránit ani zrnko. Horymír byl dobrý vladyka i hospodář a jeho vesnice nikdy netrpěla hladem. Teď tu ale stál na zčernalém strništi, ze kterého k oblakům stoupaly prsty bílého kouře, a nevěděl, čím své lidi v zimě nasytí. Mlčky ovládl vztek, jen svaly ve tváři mu cukaly, jak zatínal zuby nad tou zákeřností. A v duchu přísahal horníkům strašnou pomstu.
Další noci potají vsedl na svého neobyčejného koně Šemíka a hnal se cestou necestou jako noční vichr k Příbrami. Obrovskými skoky překonával Šemík špičatá skaliska a povalené stromy tlející ve zrádných močálech, hnal se koryty bublavých černých potoků i kamenitými soutěskami, a když křísl o křemen, zpod kopyt mu vylétaly rudé jiskry. Za té zběsilé jízdy volal Horymír do noci zaklínání a kouzelná slova, kterými žádal noční běsy a démony, aby mu pomohli vykonat pomstu. A noční duchové ho vyslyšeli. Letěli nad ním temnotou jako beztvaré šedé a bílé stíny až k dolům. S jejich pomocí Horymír zapaloval dřevěné hornické boudy a chatrče, zabíjel horníky a vyhloubené doly zasypal ostrým kamením a sutí. Ještě za noční tmy zase letěl Šemík zpátky do Prahy, rychlý jako vítr.
Časně ráno dorazil Horymír na Vyšehrad. Strávil den ve společnosti knížete Křesomysla, pohovořil s ostatními vladyky, zažertoval s hezkými dívkami. Zůstal na Vyšehradě až do druhého dne, kdy ke knížeti dorazilo poselstvo horníků. Za velikého křiku a rozhořčení líčili zákeřné přepadení, plakali, že přišli o své druhy a vinou zasypaných dolů také o obživu. Horymíra v záři ohňů stravujících jejich obydlí poznali a žádali o jeho potrestání.
Křesomysl byl z jejich řeči celý zmatený. Dal Horymíra hned přivést, aby sám slyšel, z čeho jej horníci obviňují. Horymír se ale jen usmál a řekl:
„Můj kníže, copak je možné, aby jeden člověk vykonal všechny ty strašné skutky? A kdyby to možné bylo, mohl bych tě následujícího rána navštívit na Vyšehradě? Všichni přece vědí, jak dlouhá cesta je sem z Příbrami!“
Kovkopové ale trvali na svém. Křesomysl v rozpacích vraštil čelo a nevěděl, komu věřit. A protože byl spíš mužem činu než mužem ducha, Horymíra dal uvěznit a svolal sněm vladyků, aby Horymíra soudili a rozhodli o jeho vině či nevině.
V soudný den to na nádvoří Vyšehradu hučelo jako ve vosím hnízdě. Kovkopové a jejich rodiny volali po nejtvrdším trestu pro vraha a žháře. Křesomysl s rádci zasedli v soudní síni, vyslechli svědky události a nakonec i Horymíra. Mnozí vladykové se za Horymíra přimlouvali, poukazovali na jeho čest i statečnost. Těch, kteří požadovali nejpřísnější trest, ale také nebylo málo. Po dlouhém čase Křesomysl vyšel ze síně a předstoupil před shromážděné horníky. Když vynesl rozsudek, v jásotu davu zanikly vzdechy Horymírových přátel. Za prokázané činy má být Horymír sťat, a to hned.
Horymírovi už ze života nezbývalo mnoho. Vyvedli ho z vězení na nádvoří, kde čekal kat.
„Mám ještě poslední přání,“ zvolal Horymír. „Můj kníže, dovol, abych se rozloučil se svým věrným koněm Šemíkem. Dovol, abych se na něm s mečem po boku naposledy projel!“
Křesomysl Horymírovu přání vyhověl, ale předtím nechal pevně zavřít všechny hradní brány a posílit stráže, které je hlídaly. Horymírovi rozvázali ruce, vrátili mu meč a ze stájí vyvedli Šemíka. Kůň přišel ke svému pánovi. Ten vzal jeho velkou hlavu do dlaní, hladil ho po nozdrách a něco mu přitom šeptal do ucha.
Horymír se vyhoupl jediným skokem na jeho hřbet a zavýskal.
Kůň se dal do klusu podél nádvoří.
Horymír zavýskal podruhé.
Šemíkův klus se změnil v cval, hříva mu divoce vlála.
Horymír zavýskl potřetí a zavolal: „Šemíku, vzhůru!“
A bělouš se odrazil k obrovskému skoku do výšky, ke slunci, až všechny přihlížející z toho pohledu zabolely oči, a zmizel v hlubině za hradbami.
Dav zašuměl, ozvaly se výkřiky. Všichni se nahrnuli k hradbám a hledali roztříštěná těla dole na skalisku nebo v hučícím proudu Vltavy. Místo toho ale spatřili Horymíra se Šemíkem, jak na protějším vltavském břehu uhánějí k rodným Neumětelům.
Po tom nevídaném činu vladykové i vesničané prosili Křesomysla, aby Horymíra ušetřil, a Křesomysl jim vyhověl. Byly tehdy ještě časy, kdy neobyčejné hrdinství mohlo vykoupit i smrtelný trest. Horymír se pak vrátil na Vyšehrad, ke všem činům se přiznal a vysvětlil, proč je spáchal. Křesomysl dal těžbu zlata a stříbra omezit a vyzval kovkopy, aby se vrátili ke svým rodinám a polím.
Věrný Šemík ale dlouho nežil. Po tom velkém skoku chřadl a scházel. Když cítil, že se blíží jeho smrt, požádal Horymíra, aby jeho tělo zakopal pod práh usedlosti, aby i po smrti byl svému pánovi nablízku. Horymír jeho přání vyplnil.
Dodnes v Neumětelích leží kámen, chráněný malou kapličkou, který prý označuje místo Šemíkova hrobu.
Alena Ježková, Renáta Fučíková:
Staré pověsti české a moravské
Elektronické vydání první, kapitoly (O Libuši a Přemyslovi, O založení Prahy, O dívčí válce, O Horymírovi)
Vydala: Krajská vědecká knihovna v Liberci
Překlad do českého znakového jazyka: Lucie Sedláčková Půlpánová, Markéta Spilková, Lucie Kastnerová, Veronika Skohoutilová, Zuzana Hájková
Jazykový dohled: Lucie Sedláčková Půlpánová
Jazyková konzultace: Lucie Sedláčková Půlpánová, Markéta Spilková, Lucie Kastnerová, Veronika Skohoutilová, Zuzana Hájková
Kamera a zpracování videozáznamu: Jan Myšák
Příprava webové prezentace: Petr Hladík
Softwarové řešení: Pavel Volák a Petr Hladík
Zpracování projektu: Táňa Kuželková
Ilustrace na přebalu: Renáta Fučíková
Grafická úprava přebalu: Jana Meixnerová
© Krajská vědecká knihovna v Liberci 2020
Znakoknihu finančně podpořilo:
Ministerstvo kultury ČR, odbor regionální a národnostní kultury
Statutární město Liberec
Krajská vědecká knihovna v Liberci